V hlubinné psychologii existuje pojem zvaný individuace. Je to proces stávání se tím, kým skutečně jste, na rozdíl od toho, kým jste byli podmíněni být. A téměř vždy je to vyvoláno nějakou krizí. Rozpadem života, o kterém jste si mysleli, že ho máte žít, rozbitím identity, o které jste si mysleli, že to jste vy. To bývá pociťováno jako smrt. A svým způsobem to tak je. Je to smrt falešného já. Vykonstruovaná persona, která se snažila zavděčit všem, která se snažila zapadnout do škatulek, které nikdy neměly ten správný tvar. A když toto já zemře, když zmizí, zůstane z něj něco mnohem skutečnějšího, mnohem živějšího, mnohem neotřesitelnějšího, protože to už není založené na vnějším potvrzení nebo na okolnostech.
Stanete se neotřesitelní. Ne tím, že se vyhnete bouři, ale tím, že zjistíte, že nejste dům, který zasáhla bouře. Jste něco mnohem většího než to. Jste prostor, ve kterém se bouře odehrává. Jste uvědomění, které sleduje, jak emoce stoupají a klesají jako vzory počasí na rozlehlé obloze. Obloha nepanikaří, když se přežene bouře. Nebere si to osobně. Obloha to jen všechno drží. Mraky přicházejí a odcházejí. Blesky zablikají a pohasnou. A obloha zůstává nezměněná, prostorná, naprosto sama sebou. To je vaše pravá podstata. Ne to úzkostné, stažené, sebe kontrolující já, za které se považujete. Je to jen postava, kterou hrajete. Role, které jste byli tak odevzddaní, že jste zapomněli, že ji vlastně jen hrajete.
Ale kdo jste, když nehrajete svou „roli“? Kdo jste v pauze mezi myšlenkami? Kdo jste, když se nikdo nedívá, když není čeho dosáhnout, když není komu co prokázat, kam se dostat? Ta otázka nemá odpověď, kterou můžete vymyslet. Má jen odpověď, kterou můžete BÝT…
A stát se neotřesitelný je skutečně jen proces vracení se k tomu zpět znovu a znovu. Nejen jednou a hotovo, ale průběžně okamžik po okamžiku. Není to cíl, ke kterému můžete dorazit. Je to praxe, vzpomínání, návrat zpět domů k té části vás, která se nikdy neztratila, nikdy nezlomila, nikdy nebyla v nebezpečí. Pokaždé, když se ještě než zareagujete, na chvíli zastavíte, tak trénujete. Pokaždé, když ten pocit dokážete cítit bez toho, abyste z něho udělali příběh, trénujete. Pokaždé, když si té myšlenky všimnete bez toho, abyste jí uvěřili, trénujete. Není to jednoduché. Nebudu předstírat, že je. Jde to proti všemu, co vás naučili, všemu, k čemu je vaše biologie fixovaná to dělat. Vyžaduje to od vás být dospělý v jednom prostoru se svým vlastním strachem, vlastní bolestí, zoufalou potřebou, aby věci byly jinak, než ve skutečnosti jsou. Ale je to jediná cesta ke skutečné svobodě.
Ne svobodě od okolností. Ke svobodě za jakýchkoli okolností! A to stojí za každý kousek nepříjemnosti, kterou cesta vyžaduje. Protože v tom je ta krása. Když přestanete vyžadovat, aby realita následovala určitou cestu, když přestanete vyžadovat, aby se lidé chovali určitým způsobem, když přestanete vyžadovat sami od sebe, abyste byli podle vašich představ, život přestane být problém, který je třeba řešit, a začne být zkušeností, kterou je třeba prožít. Zátěž se uvolní, přehnaná ostražitost povolí, brnění opadne. Ne proto, že jste naivní, ne proto, že to popíráte, ale proto, že jste si uvědomili něco hlubokého. Nejste křehcí. Nikdy jste nebyli. Myslel jste si to jen proto, že jste se identifikovali s věcmi, které jsou křehké. Se svou reputací, svými úspěchy, svým obrazem, s tím, jak by měl život vypadat. Ale vy nejste těmito věcmi. Ty věci jsou jako oblečení, které nosíte. Přicházejí a odcházejí. Ale vy zůstáváte. Pod tím vším ve vás je něco, co není dotčeno ničím, co se vám přihodilo. Něco, co bylo úplné ještě před vaším prvním zraněním, a co bude úplné i po zahojení toho posledního. A když to odhalíte, když to ucítíte, když začnete žít z tohoto místa byť jen na okamžik, všechno se změní. Ne proto, že by se změnily vaše okolnosti, ale proto, že už nejste dáni na pospas svým okolnostem.
(výňatek z videa „Toto video vás udělá emočně nezranitelné“, které najdete mezi Odkazy u Alana Wattse)