Spousta z nás je v tomto směru dříve nebo později vedena k určitému duchovnímu hledání. Podněty k němu i primární očekávání se mohou lišit, ale určitým obecným smyslem bývá potřeba uvolnit pocity tlaku a nespokojenosti, a potřeba se v životě posunout a nalézt v něm nějaký „pevný bod“ a pocit „spokojenosti“ – přestože to je (v tomto smyslu) vlastně iluze. Protože to, co se skrývá za pojmem duše, duch či duchovno, ve skutečnosti NENÍ o nějakém tlaku na to, abychom se změnili a vytvořili nějaké „lepší já“, které by život zvládalo lépe, dělalo ho snazší a v jehož těle, emocích a mysli byste se i lépe cítili. Ta označení jsou symbolem něčeho podstatnějšího a ryzejšího – je to o posunu našeho vnímání života a sama sebe v něm z pohledu jeho formy a ega, jak se nám jeví ve světle duality, směrem k odhalení něčeho podstatnějšího poza tím, co je vidět navenek – něčeho, co je součástí vibrace života uvnitř vašich dispozic, zakódovaných ve vašich genech. Když si vypůjčím terminologii mudrců a mystiků, tak je to o tom vidět, že naše životy nejsou zdaleka jen o tom, kdo se staneme dominantnější vlnkou na oceánu anebo větším oblakem na obloze, protože jsme skrze vodu nebo vzduch neustálou součástí samotného oceánu i celé rozsáhlé oblohy. Když dokážeme život vnímat pohledem úplnosti, celistvosti a nadhledu, uvidíme, že každá vlna, když se převalí, tak se vrátí zpět do oceánu a každý oblak se jednou rozplyne.

Je to o odhalení toho, proč jsme ve skutečnosti tady. To není o nezbytnosti změnit v první řadě svět venku kolem nás a druhé lidi. Je to součástí procesu, kterým se posouvá vědomí. Je to o nezbytnosti posunout SVŮJ pohled na život a svou vnímavost ke všemu, a to se odvíjí od našich vnitřních světů – abychom se dokázali uvolnit a pustit svých zatvrzelých a často i slepých návyků a očekávání a mohli znovu získat svůj přirozený a nenásilný dopad na život v intencích, které jsme dostali do vínku a které neustále máme k dispozici. Stejně, jako se strom nesnaží oprostit od svých kořenů a vyhnout se počasí a ročním obdobím, a jako se řeka nesnaží přelézat kopce a přirozeně následuje své břehy.

A to vše pramení z odhalení určitého „pevného místa“ uvnitř vás – uvolnění návyků a bloků, kde se nachází centra vaší životní energie, kde máte šanci se stát skutečně sami sebou, protože právě odtud pramení i vaše lidská hloubka a „moudrost“, díky které máte možnost vnímat to, co je, skrze své  dispozice jako celek. To není o znalostech ani o vaší inteligenci, není to vůbec o tom nedělat chyby a být „dokonalý“. Naopak – je to o nezbytnosti si dovolit projevit obě své strany – a nejenom tu hezkou, ale i tu temnou, aby se mohla uvolnit.. K tomu je nezbytné si ji dovolit poznat, abychom ji a vůbec život mohli dokázat vidět, JAKÝ JE. To o tom je přijetí PŘÍTOMNOSTI,  se kterou jsme postupně ztratili kontakt. Přes vzpomínky na minulost a svá očekávání nás naše mysl připoutala k času, který NENÍ, a život se stal čekáním na lepší budoucnost. Kdy to, co je, nám připadá, prázdné, otravné a nudné. A moderní technologie jakoby nám v tomto útěku před tím, co je, pomáhaly.

Život je vždycky jen v přítomném okamžiku – to zdánlivě ví každý. Ale dokud to člověk nežije, tako to neví – je od energetiky života odpojen. Jen málo lidí si všímá, jak moc jsme ovládání svou levou mozkovou hemisférou, a jak moc jsme se naučili spoléhat na logiku, jak jsme uvízli v mantinelech koncepčního uvažování a jak moc věnujeme pozornost jen bezprostředním souvislostem. A jak moc jsme se odnaučili vnímat širší souvislosti, věci a hlubší vztahy, které evidentní přímou souvislost nemají, anebo jak fungují životní cykly. I proto je život mnohem méně o formě, zato ze své podstaty mnohem více o vlnění – o vibracích, o cyklech. Chvíli je nahoře, chvíli dole, chvíli je tma a chvíli světlo… Život je hra protikladů – světlo nemůže být bez tmy, bez zla dobro, bez rubu líc… Nejde o to popírat dualitu, ale také se neupoutávat jen na jedinou stranu a posunout své vědomí výš nad ně. Ten střídavý cyklický pohyb je součástí veškerého života – všeho, co  NEMÁME pod kontrolou. Nádech vždy následuje výdech i bez toho, abychom ho zařídili my, stejně jako tlukot srdce, spánek, a další biologické pochody. Jedno přechází v druhé, a tak ani my nevíme, jestli něco, co se původně jevilo naší mysli jako ‚špatné‘, se časem neukáže být lepší než něco, co jsme hodnotili jako ‚dobré’…

O tom je dualita života, do které se lidská mysl zapojila tím, že se pokouší si vybírat tu „lepší“ stranu. A na tom by nebylo nic špatně, kdybychom na tom nevykonstruovali svou identitu – své ego. Ego  není  nic víc než jen identita, jak si ji konstruujeme svou myslí a svými emocemi. To proto si chvíli můžeme připadat dobře, jako někdo, kdo má hodnotu, zatímco o chvíli později si můžeme připadat jako nuly, jako poražení, jejichž život nemá hodnotu. Právě tak se jeví život, když si neuvědomujeme, že nám mysl přestala sloužit, protože nás ovládá. Protože jsme stratili kontakt sami se sbou – s tím, kdo JSME. 

Tím, jak se rodíme do světa, který je hrou duality či protikladů, se přirozeně učíme na ně reagovat a vyrovnávat se s nimi. Náš „chytrý“ mozek se učí dopředu předpokládat, co přijde, a my se pod jeho tlakem lehce naučíme své dispozice zformovat do podoby, kde život dokážeme v rámci možností držet co nejvíce pod kontrolou. To je způsob, jak se v každém z nás formují podmíněné vzorce – stránky našich osobností, kde se filtruje námi prožívané anebo jen očekávané napětí, strachy a úzkosti, označovné už od dávných dob jako „stíny“. Jsou to místa, kde svou životní energii omezujeme jen na to, abychom, přežili, abychom si udrželi tu „hezčí“ a ve vnějším  životě lépe akceptovatelnou tvář, aby život nebolel, ale už ji nedokážeme využívat naplno, protože jsme se její úplnost naučili necítit. Odstřihli jsme se od svých větších snů, pro které bychom dokázali žít a dýchat naplno, protože si vystačíme s tím, aby život bolel co nejméně, anebo jsme si navykli se spoléhat na víru nebo na zázrak, že se z něčeho malého nakonec třeba přece jen urodí něco ohromného – že se prosadíme, že nakonec najdeme tu pravou lásku, že najdeme bohatství anebo že se stane něco jako zázrak, který pro nás zařídí někdo mocnější.

Odnaučili jsme se vnímat, že stejně jako měsíc, i život má vždy dvě strany, a jen s nimi je úplný. Nestačí se upoutat jen k jedné, musíme se naučit žít i s tou druhou – jen tehdy se „otupí hrany“ našich „stínů“, naší „temnoty“, protože i tady platí zákon o zachování energie. Tím, že přestaneme v sobě tuto energii vidět, ona nezmizí. Jen se někde uvězní a zablokuje – a v případě těla (fyzického, emočního nebo mentálního)  znemožňuje zdravé fungování našich tělesných orgánů, zdravé elektrochemické pochody, naše pocity, myšlenkové procesy. A abychom se dokázali znovu uvolnit a znovu nalezli ztracenou rovnováhu v nejrůznějších oblastech, se kterými si ji spojujeme, musíme začít u podstaty. Musíme začít vidět, kdo jsme a jací jsme PRÁVĚ TEĎ – ve chvíli, kdy jsme ochotni a schopni sami sebe vnímat. Musíme jako první krok (1) ZAČÍT VIDĚT celou skutečnost, nejen tu stránku, ke které jsme se ve svých návycích upoutali. Někdo si navykl se vidět dobře, někdo naopak špatně – tak fungují naše „stíny“, naše podmíněné vzorce. Ale možná ještě důležitější je druhý krok (2): dokázat se od tohoto vidění, které prostřednictvím myšlení tvoří náš tzv. ‚levý mozek‘, začít odpoutávat. Tím, že se budeme učit znovu vnímat PŘÍTOMNOST – to, co je. Přítomnost, resp. naše schopnost být v životě svým vědomím plně přítomen, je totiž o vnímání života ‚pravým mozkem‘ – není o konkrétnostech a o detailech, není o slovech ani o konceptech, kterými jsme navyklí posuzovat jeho význam, věci a dění v něm, protože přítomnost je o vnímání smyslu, je o celku, o významu – o hlubších souvislostech, které máme možnost cítit a vnímat i bez toho, abychom je museli analyzovat a škatulkovat, aniž bychom o tom museli aktivně PŘEMÝŠLET…

To proto rozpoznání sama sebe není o znalostech a není k němu potřeba vysoké IQ. Spíš je to o znovupropojení se s vaší přirozenou a neustále dostupnou moudostí. Protože ta je nezbytná k tomu, aby naše akce a řešení, věnované vyřešení jednoho problému, reflektovaly neutrální energii vaší podstaty, vaší duše, místo aby se v nich odrážely jen reakce na podněty zvenku, které energeticky jen dál a dál odrážejí a vyvolávají další a další problémy.

Svět často vypadá, jako by byl takřka stvořen hlavně k tomu, aby nám komplikoval život… Ale také se říká, že nespokojenost je to, co nás pohání… Lidé přirozeně touží po prožívání štěstí a úspěchu, nicméně tyto pocity jsou příjemné hlavně pro naše „ego„. Ve skutečnosti právě prožitky zklamání, proher a leckdy i psychické bolesti mohou stát v životě člověka tím nejdůležitějším, protože buď se v nich budeme topit, anebo je využijeme jako odrazový můstek k posunu vědomí.

V době přicházejících zvratů, nejistoty a změn je důležité najít určitou jistotu a pevný bod sám v sobě, aby se člověk necítil být jako napospas životním komplikacím a nepřízni osudu. To neznamená, že tyto situace zmizí, ale že zjistíme, že řada z nich je tvořená v naší mysli, neschopné věnovat pozornost tomu, co JE, a pustit se toho, co není – vzpomínek na minulost nebo očekávání budoucnosti. K tomu je nezbytné si na vlastní kůži „osahat“, co dělat můžeme a chceme, abychom dokázali zůstat „nad věcí“ a nenechali se strhnout vibrací strachu, vyplývající z kolektivního paradigmatu a tlaku našich naakumulovaných návyků a podmíněností. Protože tlak života nás nemá zničit, ale dovést tak hluboko, abychom mohli zahlédnout to, co je v nás to pevné a trvalé – co jsme si v tom každodenním „cákání“ života navykli přehlížet.

A to není o zformování nějaké lepší obrany ani o upnutí se k nějaké naději či víře, ale o nalezení prostoru uvnitř sebe, umožňujícího získat nadhled a odstup od neuchopitelné energetiky vnějšího života, která nás každodenně ovládá už jen proto, že mysl vidí jenom ty neustále se proměňující situace – příčiny a důsledky, zatímco pozadí jejich hlubší energetiky nás naprosto míjí, protože mysl ji neregistruje, a tak si ji neuvědomujeme…

Utrpení je to, k čemu dochází, když se snažíte vzdorovat bolesti. (Alan Watts)