O mně – Pavel Hicl

Člověk touží rozpoznat svou lidskou formu, aby mohl zahlédnout, co je poza ní… Ale až s uvědoměním si hloubky uvnitř sebe máme teprve šanci jasněji vidět, co se odehrává na povrchu, a uvolnit míru svého lpění na něm…

Tyto stránky nemají za cíl někomu vnucovat nějaký názor – jsou určeny jako inspirace pro ty, kdo s tím, o čem píšu, souzní, kdo mají k tomuto tématu z jakéhokoliv důvodu blízko.

Smyslem není předat informace, ale směrovat lidi blíž k poznání sám sebe. uvědomění. bytí s tím, co je.

Něco málo o mně a s čím pracuji.

Na psychologii, filozofii a spiritualitě mě zajímá primárně jediná věc – co je to, co pomáhá lidem lépe žít. Ne dokázat víc a dosáhnout dál, ale prostě ‚být‘ lepší. Být v souznění sám se sebou. Nalézt v životě sám sebe a dostat se s ním a se sebou do potenciálního souladu a rovnováhy, protože v tu chvíli už toho jinak moc nepotřebujete. To, co pomáhá mně, se proto snažím vnímat maximálně univerzálně a nalézat tam to, co by mohlo pomoct i ostatním – pokud budou mít odvahu a chuť se otevřít sami sobě. Protože si jsem vědom, že moje vnímání toho, co a jak nás individuálně propojuje se životem, není pro každého, a protože je to cesta skrze staré a často i zapomenuté bolesti, traumata a bloky.

Propojuji hlubší porozumění svému nastavení a vzorcům chování (o kterých lidé ve skutečnosti takřka nic netuší) s odhalením hlubšího vědomí, které nás přímo propojuje se životem a vnímáním reality. Díky hlubšímu vědomí máme možnost se v životě zastavit a zůstat s ním v tom, jaký prostě je. A díky tomuto ‚nadhledu‘ anebo chcete-li ‚moudrosti‘, se vaše poznání, zachycené ve formě vědomostí v mysli, může proměnit a uvolnit. Protože lidská mysl je tou největší „žábou na prameni“, a tak kíčovým krokem směrem vpřed je vždy poznání, že zmíněného porozumění svým vzorcům svou myslí je nezbytné se vzpětí dokázat paradoxně pustit… A v tom hraje klíčovou roli vědomí, které se nám otevírá díky spojení s přítomností a z toho vzešlá sebereflexe: uvědomování si a přijetí sama sebe, a následně i vaše větší vnímavost ke druhým a k životu kolem.

——————

Jako „samostudent“ a experimentátor v oblasti lidských vzorců chování se cítím být asi nejvíce inspirován poznáními jako jsou Genové klíče (Richard Rudd), Human Design (Ra Uru Hu), ale také lidmi jako Eckhart Tolle, Gary Zukav, Alan Watts, ale i řadou dalších. Ale ještě jedno jméno přece jen zmíním: David Berceli (TRE).

I v mých osobních zkušenostech se dokola objevuje jedna zásadní věc – že kdykoli je jakákoli stará MOUDROST konfrontována s potřebou o ní přemýšlet prostřednictvím mysli, tak následné lidské snažení o její aplikaci má tendenci podkopávat samo sebe. A dělá to dokonale. Spousta lidí má znalosti, ale ty je zároveň uzavřou v začarovaném kruhu. V přiblížení se životu i sám sobě sehrává klíčovou roli (v negativním smyslu!) naše vlastní mysl a pod nimi vibrující emoce. Naše mysl je totiž nejen užitečný nástroj a naše největší konkurenční výhoda (dokud slouží ona nám a ne my jí), ale stejně tak je to naše současná největší životní výzva a důvod naší nespokojenosti. Naše návyky a očekávání se zformovaly do našich podmíněných reakcí, které přesměrovaly i cesty a využití životní energie v našem organismu a zformování tzv. „bloků“. A ty jsou i hlavní překážkou v tom, abychom se ze svých podmíněností a vzorců dokázali uvolnit. Tyto hluboko zaryté návyky totiž naše mysl sama vytvořila, a tak je nedokáže a běžně ani nemá šanci překročit. A klíčový úkol je: jak z onoho začarovaného kruhu dokázat vykročit…

Číst dál...

A tak aby tyto návyky vědomé i podvědomé mysli vůbec bylo možné překročit, jsme vedeni životem k nezbytnosti je u sebe začít vnímat a vidět – ve chvílích, kdy se projevují. Právě o tom je téma „přítomnosti“. Je to o schopnosti sám sebe registrovat – vidět, slyšet, vnímat, a využít i nástroje, které jsou životu uvnitř nás vlastní. Dát žvotu „prostor“ a nenechat se neustále rozptylovat svou myslí -přebytečnými vzpomínkami na minulost ani očekáváním toho, co se ještě nestalo, protože právě tím jsme si navykli svou přítomnost v životě a život jako takový potlačovat. Sama přítomnost pak naší mysli připadá až příliš často prázdná, nudná, otravná a zdržující – jako by nás brzdila. A přesto to je to jediné místo, kdy se život odehrává, a tedy to jediné místo, kde se můžeme setkat se svou realitou, a tedy i jediné místo, kde svým postojem programujeme budoucnost.

Tím, co nám umožní se s tímto ‚vláknem života‘ uvnitř sebe znovu více propojit, je nezbytnost překročit navyklý pohled své mysli na věci, se kterými jsme neustále nuceni se vypořádat – na těžkosti a bolestivost života, tvořený naší logikou příčiny a následku – příběhy a slovy, kterými si to formulujeme. Tento tlak mysli na to, kým se pod tíhou okolností cítíme být, zároveň při dostatečném odstupu utváří i jakýsi „klíč“ k tomu, abychom po odpoutání se od tohoto odděleného obrazu života a sebe v něm mohli objevit jeho hloubku a, chcete-li, i světlo, které je součástí veškerého života, a proto i naší součástí. Proto i pocit svobody a spokojenosti ze života je mnohem méně o okolnostech a o tom, co z nich vyhodnotíme svou myslí, protože to je mnohem více ‚vnitřní‘ záležitost, která vyrůstá z větší hloubky – ze základů života ustaveného a vibrujícího uvnitř každého z nás.

Jak dokázat sám sebe lépe vnímat bez potřeby držet život a okolnosti pod kontrolou?

Mým cílem je v rámci svých zkušeností a možností se podělit a pomáhat těm, kdo jsou ochotni zaregistrovat, anebo si už i uvědomují určitou bolestnou či zraněnou stránku SVÉ osobnosti, ze které vycházejí tzv. "podmíněné reakce" - nespokojenost, nenaplněnost, nejrůznější varianty úzkosti, nejistoty a obav, skrývající se za slovem trápení (či utrpení), ale stejně tak i nějak exponovanou potřebu aktivit, které mají pomoci nějaké díry v duši a pocity prázdnoty zakrýt. Protože často právě nějaká "psychická bolest", pokud si ji uvědomíme, bývá iniciátorem určité potřeby a tlaku na duchovní hledání... Protože to, co nás v životě brzdí, je ve skutečnosti tím, co pohání naši evoluci! A aby tento "tlak" měl šanci naplnit svůj skrytý smysl, jde o to se ho nesnažit jen zbavit, protože pak máme šanci v něm i v sobě zahlédnout něco jiného a hlubšího, co nám ho umožňuje využít a "překročit"...

Nepracuji s žádným ‚systémem‘ jako takovým. Za veškerým lidským poznáním se vždy skrývá něco hlubšího a jde spíš o to, ‚JAK‘ to něco uchopit a využít. Protože vždy jde nějakým způsobem o syntézu dalších či předešlých zkušeností, takže v tomto smyslu přirozeně využívám i já ty své, ať už byly inspirované kýmkoli či čímkoli, pokud jde o to, jak uvolnit nevědomý a často podprahový tlak svých emocí a své mysli aby nám došlo, že možná ani není třeba neustále hledat a zkoušet něco dalšího, ale začít prostě UŽÍVAT TO, CO V SOBĚ PO CELOU DOBU NEUSTÁLE MÁME… Konec konců, veškeré lidské poznání pochází z jednoho zdroje a ve své podstatě v nás lidech jen postupně dozrává tím, jak ho ten který z nás uchopí a využije navzdory možné nepřízni osudu v rámci své doby, své situace a svých životních zkušeností v návaznosti na zkušenosti a moudrost všech minulých generací.

Lidská psychologie mě sice zajímala už od dětství, ale hlubší smysl toho, o čem je zdraví a rovnováha, mi začalo dávat až určité rozpoznání, že zlu, problémům ani nemocem není možné zabránit jen vnějšími pravidly ani morálkou, protože „problémy“ samy o sobě vlastně nejsou „problém“ – spíš určitá nepříjemná skutečnost a možnost k poučení, ze které „problém“ vzniká až v lidské hlavě – tím, jak si své pocity a dojmy o tom, co nás potkává, interpretujeme a formulujeme do myšlenek a závěrů ve své hlavě. Zejména, když se nedokážeme smířit s tím, že okolnosti a/nebo lidé, co je tvoří a co z toho všeho vyplývá, není úplně podle našich představ… Mysl je skvělá a užitečná tam, kde se určitá část problémů dá řešit anebo i vyřešit, ale ve skutečnosti je to proces, který není náš a který proto ani úplně neovládáme, protože často spíš on ovládá nás! Projevuje se skrze tlak s snahu vše domýšlet, nalézt klid, a problémům a tlakům se bránit a vyhýbat, což často vytváří další – a leckdy ještě zásadnější „problémy“.

Všechno je to vlastně taková hra života, ze které máme možnost se poučit a ukročit trochu stranou. Z proudu, který nás všechny jako celek táhne a vlastně i ovládá, protože tím máme šanci znovu odhalit a obnovit (nejen) svou ztracenou rovnováhu – anebo se dál necháme táhnout proudem. Ta rovnováha přitom není o tom, „CO“ udělat a co ne, ale jak se vrátit ke své podstatě a jak ji využít k posunutí či otevření své vnímavosti, svého lidského vědomí, blíž k hlubším kořenům zdroje vědomí, přítomného za veškerým a tedy i vaším životem. To o tom je celá mystika „probuzení“, v jehož „světle“ se mění způsob našeho přístupu k životu („JAK“) a jestli vůbec to či ono uděláme. Je to o odhalení a využití „hlubšího vědomí“ uvnitř sebe a o rozpoznání či respektování ‚fungování‘ své vlastní životní energetiky, když se dokážeme pustit své snahy ji držet pod kontrolou… To je to, co mě zajímá – protože právě k tomu nás vede ta neuchopitelná ohromná a přitom i skrytá síla a inteligence proudu vědomí, které říkáme ŽIVOT.

Pavel Hicl