Jednou z nejfalešnějších představ lidské mysli je, že svět je tady k tomu, aby nás dělal ‚štastnými‘ – že se stačí „natáhnout“ a vzít si to, co chceme. O to víc jsme pak zklamáni tím, že nám neustále posílá do cesty nějaké překážky, jako by nám doslova chtěl spíš jen nějak zabránit, abychom se necítili nenaplněni a někdy i ztraceni, a mohli se konečně cítit svobodně, šťastně a spokojeně…
Realitou je, že každý člověk trpí. Trpí proto, že život je takový – každá životní forma trpí. Člověk je ale jiný v tom, že důvěřuje své mysli, když mu říká, že to je „špatně“ – že stačí jen to „zlo“ či „chybu“ opravit…
V návaznosti na témata ve vašem životním nastavení stojí za to si všimnout, že obdobná skladba problémů se před vámi dříve nebo později vynoří znovu a znovu. A to celé proto, že je vaše mysl tak říkajíc „přitahovaná“ a „naučená“ k tomu si všímat určitých podnětů, a vaše emoce k tomu na ně reagovat.
Mysl i emoce se totiž drží na povrchu – jsou doslova „zakleté“ v „čase“. V tom, co bylo nebo nebylo v minulosti, a jak se něčemu vyhnout anebo to napravit v budoucnosti. Život ale probíhá jen TEĎ – v přítomnosti. Naučeným poutáním se myslí na vzpomínky anebo na očekávání a předsudky o budoucnosti jsme se úplně odnaučili vnímat přítomnost a BÝT PŘÍTOMNI.
Slovíčko „bytí“ – „já jsem“ – je nejen základní podstata každé bytosti, ale celého vesmíru a života samotného, protože to je i podstata toho, co je poza ním. A tudy, skrze ‚přítomnost‘, vede i červí díra našeho propojení s ním… Skrze něj zároveň naším prostřednictvím emanují i paprsky jeho „světla“ – světla vědomí, které tu všichni či každý nějakým způsobem využíváme a šíříme…
Přítomnost představuje vyrůstající dimenzi vědomí, ze které si můžete být vědomi podmíněnosti své mysli – svého „hlasu v hlavě“, kterým sami na sebe „tlačíme“, kterým v sobě přemítáme, domýšlíme, přesvědčujeme se anebo si obhajujeme své postoje, svá slova a své skutky. Přítomnost představuje pozici, ze které můžete začít sami sebe a ten zmíněný ‚hlas‘ nejistoty a strachu v sobě, kterým jsme si navykli hledat klid, bezpečí a jistotu, vnímat mnohem hlouběji a začít si být vědomi existence mnohem širší škály svých projevů, reakcí, pocitů a myšlenek a jejich dopadů na život ve vás i kolem vás.
Je to o vědomí, že vnímavost a vědomí je tím primárním, z čeho vyrůstají všechny naše lidské životní projevy. To proto je „probuzení“ vědomí tak nezbytné, protože dokud nebudou zdravé naše „kořeny“, skrze které se na život napojujeme, tak ani naše snahy o napravování všech těch vnějších projevů, důsledků a okolností života fungovat nikdy úplně nebude. Vlastně je to vše o neviditelné pasti, ve které se člověk ocitá, když podlehne pocitu, že život je nezbytné a možné uchopit čistě naším ‚myšlením‘, díky čemu jsme si navykli se se svými myšlenkami a postoji jako lidé či osoby ‚ztotožňovat‘.
Protože vy jste mnohem VÍC, než jen „obraz“, který jste si o sobě zformovali ve své mysli…